Soubor básní o okamžicích „obyčejného náctiletého“ a pak i „obyčejného ženského“ života. Slova o lásce, naději, o ztrátách partnerů i dětí, odcizení ve společnosti, o těžkém smutku zvaném deprese – a cestě z ní.
Jana Knechtlová sestavila tento soubor z básní, které vznikly v posledních 25 letech. Její verše jsou elegantně prosté i radikálně upřímné. Svou poezií nás zve k tomu uvědomit si, co můžeme mít jako lidé společné. Co je to v člověku, co nemusí být ani dalšímu člověku cizí.
CHTĚLA JSEM SI ZÍSKAT PRINCOVO SRDCE… A SKONČILA JSEM S KRÁLEM. V touze usednout na světlozemský trůn jsem oživila dávného okřídleného vládce - a považovala jsem ho za přítele, dokud mě neobelhal a neuvěznil. Lorcan sice tvrdí, že mě drží v zajetí v zájmu mého vlastního bezpečí, ale zároveň mě evidentně považuje za svůj majetek. Vypadá to, že z toho pět set let dlouhého spánku pěkně blouzní. Možná jsme sice spojeni tím zatraceným myšlenkovým poutem, ale i tak jsme každý pánem svého vlastního osudu - a já hodlám ten svůj vést daleko od Nebeského království a proroctví, jimiž to místo oplývá… a hlavně daleko on něj. Rychle ale zjistím, že se před tímto panovačným mužem nedá tak snadno utéct. A upřímně, ani už si nejsem jistá, jestli utíkat chci.