Klimatická krize se projevuje všude. Nejvíce na místech, na něž
běžně nemyslíme.
Říká se, že rozbuškami konfliktů budoucnosti budou spory o základní
zdroje — pitnou vodu, zemědělskou půdu, místo pro život. Snad nikde
to neplatí tolik jako v zemích Blízkého východu a severní Afriky, o
nichž se však do médií dostanou zprávy pouze v souvislosti s
politickými krizemi, nikoli už těmi environmentálními. Arabistka
Lenka Hrabalová se proto v Neúrodném půlměsíci vydává k řekám
Eufratu a Tigridu, aby vyprávěla příběh vody, jejího nedostatku i
strategického významu. Zkoumá, jestli se může znovu zazelenat
Sahara a zda čerpání jejích obrovských podzemních zásob vody s
sebou nenese i nějaká rizika. Ohledává historii prastarých lesů a
jejich blízkou budoucnost, která bude patrně suchá, plná požárů,
ale také nových technologií a ekologických přístupů. Setkává se s
místními lidmi i zahraničními vědci, kteří všichni hledají řešení a
způsoby, jak zadržet vláhu, zchladit vzduch a něco vypěstovat. A
zároveň líčí celý region v nečekané, překvapivé a potřebné
perspektivě.
DVACKADOBRA
Byl nádherný, starší a tajemný.
Věděla jsem, že máme problém, hned jak se naše oči setkaly.
Seznámili jsme se v kavárně můj první den v práci.
Usmál se, já uvnitř roztála... pak ochutnal moji kávu a vyhodil
ji.
Znovu, další den a další.
Tu kávu fakt nesnášel, a přesto se vracel.
Znala jsem jeho hru.
Říkal, že káva ode mě je smrt v hrnku.
Já jemu zas, že je dar ženám od Boha.
A nelhala jsem.
Pak jsme na sebe narazili mimo kavárnu – a tehdy to začalo být
zajímavé.
Už to nebyl uhlazený gentleman s dokonalými způsoby.
Pan Garcia ukázal svou temnější stránku, jeho touhy byly dravé a
nezkrotné.
Zažehl ve mně oheň.
Nemohli jsme si pomoct a bezhlavě se do sebe zamilovali.
Bylo to opojné.
Ale jeho démoni jsou temní, stejně jako ti moji.
Nevím, jestli to zvládneme, a vím, že mám jen dvě možnosti.
Odejít teď a zachránit se.
Nebo zůstat a doufat, že nás zachrání láska.
Volím druhou možnost.