Nekonečný sloup a jiné hry

Světoznámý historik náboženství Mircea Eliade (1907-1986), jehož odborné dílo i poválečná tvorba prozaická jsou českému čtenáři známy už téměř v úplnosti, se nyní představuje i jako dramatický autor. O problematiku divadla se zajímal už od mládí, jeho úvahy však nikdy nevykrystalizovaly v nějakou ucelenou teorii, najdeme je roztroušené především v jeho poválečné novelistice a románech Svatojánská noc a Devatenáct růží. Modernistické, prvotní posvátnosti zbavené pojetí divadla, se podle Eliada už vyčerpalo a vyvstává potřeba návratu k pramenům, neboť "divadlo by se velice záhy mohlo stát novou eschatologií nebo soteriologií, technikou spásy". Jeho vlastní hry v duchu těchto představ hojně odkazují ke světovým mytologiím. Ifigenie, vystavená na půdorysu známé antické tragédie, je tak obohacena o prvky z rumunského lidového bájesloví, o motiv smrti jako kosmické svatby a tvůrčí oběti, jež doprovází každé velké dílo. Ve hře Kameny a lidé, založené na dichotomii vědec - umělec Eliade krom jiného odkazuje k mytologii kamenů a labyrintu, ve hře Nekonečný sloup pak na díle sochaře Constantina Brâncuşie ilustruje starobylou, předkřesťanskou symboliku sloupu podepírajícího nebeskou klenbu, symboliku extatického vzestupu, letu a transcendence.