Básně Antonína Bezděka psané na ruční papír a přímo na něm
ilustrované, či doslova překreslené Václavem Stratilem, vznikaly v
letech 1982-1985. Vystaveny byly polooficiálně v Brně v roce 1987,
nyní vycházejí ve sličné knižní úpravě, v původním rozměru i
barevnosti.
Základní situace mnohých Bezděkových textů je pro Václava Stratila
"modelem" střetnutí: šrafura se náhle příčí, černá a bílá a
nažloutlá se rozpolcují "chrlíce či chytajíce písmena". Pointa
básně, ať už vyostřená anebo tzv. otevřený konec nalézají
variabilní výtvarné samoznaky.
Kresba není přívěskem textu, text kresbu nedoplňuje, princip
zdobnosti je tu nulový. Kresba a slovo se totiž vzájemně
interpretují a vzniká "něco třetího".
(Z doslovu Ludvíka Kundery, 1987.)
Enzo Marino má jakožto syn nejmocnějšího šéfa americko-italské mafie život od narození pečlivě naplánovaný. Když jeho bratr tragicky zemře, je proti své vůli nucen převzít jeho roli, ale už jako malý se naučil, že to, co si přeje, musí ustoupit zájmům rodiny. Když se i on jednoho dne octne na prahu smrti a z jejích spár ho vyrve dcera Krále moří, nejmocnějšího muže Jižní Karolíny, jeho otec se chopí příležitosti. Jak lépe se krásné zpěvačce odvděčit a spojit dvě mocné zločinecké rodiny než skrze svatbu? Enzo se jako vždy otcově přání podřídí, protože povinnosti vůči rodině jsou přece důležitější než skutečné pouto a otcovo slovo je zákon. Tomu alespoň věří do chvíle, než se seznámí se sestřenicí své nastávající.brbrVenesa Andersenová je pravá ruka svého strýce, který se jí ujal, když přišla o rodiče. Ačkoli bez váhání plní každý úkol v naději, že si tím vydobude jeho lásku a uznání, stále ji tíží starý známý pocit z dětství, že není dost dobrá. Jejím nejvroucnějším přáním je, aby si jí někdo konečně všímal a viděl ji takovou, jaká je. A to se jí také záhy splní. Háček ale spočívá v tom, že dotyčný už je zasnoubený – a jeho ženou se má stát její zhýčkaná, nenáviděná sestřenice.