Kniha Slavomíra Kudláčka, básníka a autora cestopisných esejů o Skotsku, který knižně publikuje už od roku 1994. Básně chytané ve větru nejen při jízdě vlakem Polabskou nížinou, ale i za chůze a při zastaveních v důvěrně známé krajině, kde je stále co hledat a po čem se ptát. Svět kolem nás se neustále mění, "co bylo včera, je zítra minulost…a dřív, než stačíš něco říct, jsou slova zbytečná." Ne tak Kudláčkovy básně, o něž se čtenář může opřít jako o skálu, anebo se do nich schoulit, jako to umí třešňová pecka v kapse.
CHTĚLA JSEM SI ZÍSKAT PRINCOVO SRDCE… A SKONČILA JSEM S KRÁLEM. V touze usednout na světlozemský trůn jsem oživila dávného okřídleného vládce - a považovala jsem ho za přítele, dokud mě neobelhal a neuvěznil. Lorcan sice tvrdí, že mě drží v zajetí v zájmu mého vlastního bezpečí, ale zároveň mě evidentně považuje za svůj majetek. Vypadá to, že z toho pět set let dlouhého spánku pěkně blouzní. Možná jsme sice spojeni tím zatraceným myšlenkovým poutem, ale i tak jsme každý pánem svého vlastního osudu - a já hodlám ten svůj vést daleko od Nebeského království a proroctví, jimiž to místo oplývá… a hlavně daleko on něj. Rychle ale zjistím, že se před tímto panovačným mužem nedá tak snadno utéct. A upřímně, ani už si nejsem jistá, jestli utíkat chci.