"Tato básnická sbírka je výkřikem do tmy. Je v ní toho hodně - strach, závist, nenávist, utrpení i láska k TVÉ druhé polovičce. Nemá strukturu, skoro postrádá rytmus… ale každá báseň má myšlenku…" to říká autor, a myslím, že to je přesně tak - a jinak to ani být nemůže. Je to kniha poctivého, myslícího básníka, který se potřebuje vyjádřit jako každý jouda, a každý by mu dal fakáče, kdyby to - právě teď a právě v této sbírce nedokázal. Ale on to dokázal. Jeho obrazy jsou skvělé, i když hnije v pekle. Pokud hledáme vyjádření existence, netřeba se po něm pídit v hlubinách, ale je přímo na povrchu, jako když sopka chrlí oheň - toto je pars pro toto, jak říkáme my, intoši. Protože autor je současně intoš i sopka, mentální pankáč a rocker. Nepochybuju o tom, že tato knížka nadchne svou generaci - ale nehrajme si na generace: zde je úžasná síla lásky i odporu - a vězme, že poesie je umění manipulace a bez ní život nemá smysl. Patrik Linhart
Když Genevieve Grimmové zemře matka, zůstane jí řada otázek, na něž nikdo nedokáže odpovědět – dokud neobdrží pozvánku do Encantry, prokleté vily v Itálii, zamrzlé v čase. Hříšně pohledný ale nepřátelský Rowin Silver se ji sice pokusí zahnat, ovšem Genevieve si dovnitř najde vlastní cestu… a brzy si uvědomí, jaká to byla chyba. Encantra je totiž zvráceným sídlem, v němž je Rowin se šesti svými sourozenci polapený ve smrtící hře, kterou musejí hrát pro potěšení krutého ďábla a jeho diváků. Přežít může jen jediný obyvatel domu a Genevieve nyní musí vyhrát, jinak zemře. br br Rowin ji varuje, že její jedinou šancí je zúčastnit se jako jeho manželka… takže musejí publikum přesvědčit, že jsou do sebe bláznivě zamilovaní. Genevieve je ochotná udělat cokoli, aby vyvázla živá, ale taky ví, že nemůže Rowinovi věřit a že ta spalující touha mezi nimi je falešná. br br Byl to přece sám Rowin, kdo ji naučil hlavní pravidlo Encantry… Nikdy, absolutně nikdy nevěř svému srdci.