Napospas

Mnohostranná a osobitá prozaická tvorba z let 1941–1999. Mnohostranná a osobitá prozaická tvorba z let 1941–1999. První tři prozaické celky spojuje přibližně stejné umělecké východisko, jímž je surrealismus, a jeho klíčový pojem, jímž je sen. Konfrontují se sny s realitou válečných let, v "novelách" knihy Konstantina s kulisou bombardovaného Berlína hrají důležitou roli jazykové snové postupy, povídky knihy Napospas jsou postaveny na absurdních snových situacích. Záměr vrcholí v 60. letech "lyrickou novelou" Odjezd. Stavebné experimentování se poté přesouvá k dramatickým textům rozličného druhu i k výstavbě básnických sbírek, pokušení tzv. čisté prózy však trvá a realizuje se sondami k útvarům různého rázu. K pozakrytě aktuálním dialogům kolem mahenovské postavy potulného mudrce Nasreddina, k lakonickým poznámkám a aforismům, výjimečně i ke kriminální povídce, k pohádce, k ódě, k pamfletu... V 80. letech komentuje Ludvík Kundera knihu fotografií svého přítele Viléma Reichmanna cyklem dvanácti miniesejů o umělcích, kteří vzešli z Českomoravské vysočiny nebo které tento kraj poznamenal. V 90. letech vzniká cyklus maximálně pětadvacetiřádkových "momentek" o dvou tuctech měst navštívených poprvé. Roztodivný průzkum pokračuje...