Haruki Murakami (1949) je považován za jednoho z nejvýznamnějších japonských spisovatelů současnosti. Když vydal knihu Norské dřevo (1987), jen v Japonsku se prodalo přes čtyři miliony výtisků. Podobný úspěch sklidila i další díla. Exotika, milostné vztahy, nespoutaný sex, studentský život, ale také studentské bouře na konci 60 let v Tokiu, – to vše lze v románu Norské dřevo nalézt. Jeho název je zvolen podle známé písně Beatles, oblíbené skladby jedné z ústředních postav dívky Naoko. Hlavní hrdina Tóru Watanabe prožívá první roky na vysoké škole, bydlení na koleji, lásku k Naoko - sebevraždami přátel poznamenané dívce, intenzivní přátelství s živočišnou spolužačkou Midori, noční tahy Tokiem s cynickým a světáckým kamarádem Nagasawou a také smrt. Melancholický nádech celého příběhu podtrhuje sebevražda Tóruova kamaráda Kizukiho a vůbec jeho poselství „Smrt je již v našem životě skryta“. Norské dřevo nabízí směsici japonských reálií a pohledů do nejhlubšího nitra duše; zároveň přibližuje exotické prostředí, charakteristické dramatickým příběhem, mistrovsky zvládnutou minimalistickou zkratkou i nevyzpytatelností hlavních postav. V adaptaci jednoho z nejpopulárnějších Murakamiho děl se představuje držitel ceny Thálie Filip Čapka společně s herečkami Klárou Issovou (Naoko) a Janou Strykovou (Midori).
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.