Nick Land (*1962) před přibližně třiceti lety rozpoutal v
evropské filosofii skrytou revoluci. Původně se věnoval analýze a
radikální reinterpretaci myslitelů jako Heidegger, Nietzsche, Kant
a Bataille, aby se později vydal svérázným a zcela originálním
směrem, různě označovaným jako "zběsilý nihilismus", "černé
deleuziánství" či "kybergotika". Již v devadesátých letech se
zabýval filosofickými implikacemi nástupu nadlidsky výkonné umělé
inteligence, jejíž očekávaný příchod vítal s přímo
antihumanistickým nadšením. Jeho texty nepřestaly mít zásadní vliv
ani po jeho odchodu z akademického světa a nadále oslovovaly mnohé
spisovatele, umělce, filosofy "spekulativně realistické" školy, ale
též hudebníky a filmaře, které uchvátila jeho nevídaně
nekompromisní a úderná vize.
Dnes je Nick Land vnímán především jako duchovní otec
akceleracionismu, nesourodého hnutí volajícího po drastickém
zintenzivnění technologického pokroku a kapitalistického růstu,
které neskrývaně spojuje s rozkladem starých společenských hranic.
Landovo dílo je úmyslně pobuřující, přičemž sám si za svého života
prošel nejrůznějšími krajnostmi politického spektra, takže jeho
myšlení se i dnes těší širokému zájmu mezi přívrženci pravice i
levice.
V této antologii přinášíme Landovy klíčové práce z let 1987-2007,
jež v sobě spojují filosofii, vědeckou fantastiku, theory-fiction,
poezii, kryptografii, gramatologii, antropologii, okultismus a
mnoho dalšího.
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.