Kniha Joanny Oparek Malé povinnosti (Małe powinności, 2022) není poema ke čtení pro citlivé povahy; je to kniha pro čtenáře s pevnými nervy. Představuje sice svéráznou kroniku násilí, které páchají lidé na lidech na počátku 21. století, v tomto případě ale nejde čistě jenom o toto téma. Kniha také není pouhou analýzou chování trýznitelů a jejich obětí. Daleko více v ní jde o většinu lidí, jež je nahlížena z vnější strany vězení trýznitelů a jejich obětí, zkrátka uvažuje se v ní o nás a my se tímto dozvídáme zprostředkovaně o svých nočních můrách; texty nám ukazují, jak nás násilí fascinuje, jak od zobrazované hrůzy nedokážeme odtrhnout oči. A jak i tuhle oblast počínání vyšinutých lidských myslí chceme podrobovat svým představám o morálce a vkusu. Provokativnost, síla a důležitost této knihy spočívá v konfrontaci s naší vlastní zvráceností a pokrytectvím.
Vlasy ženy klečící u náhrobku vlají ve větru, oči upírá na zem, ústa má pootevřená v tiché modlitbě. Ale vosk, který jí kape ze studených modrých rtů, ukazuje, že už je příliš pozdě na to ji zachránit... br br Ve svůj první den po návratu k dentonské policii po těžkém traumatu pátrá detektiv Josie Quinnová po pohřešované ženě Krystal Duncanové, matce jednoho z pěti dětí, které zahynuly před dvěma lety při tragické nehodě školního autobusu. Jen o několik hodin později Josie najde Krystalino tělo vedle hrobu její dcery. br Krystal a další rodiče zemřelých dětí se scházeli v podpůrné skupině. Jakmile se Josie a její tým začnou jednotlivými truchlícími zabývat, zjistí, že každý z nich skrývá nějaké tajemství – ale čí tajemství stojí za vraždu? br Když je poblíž místa autobusové nehody nalezeno tělo další mladé matky, případ nabere děsivý spád. Členové podpůrné skupiny mizí jeden po druhém a Josie musí využít každou vteřinu, aby zachránila životy rodičů, kteří již vytrpěli dost…