Kritika praktického rozumu
Kritika praktického rozumu (1788) představuje Kantovo
nejdůležitější dílo věnované praktické filosofii, které v úplnosti
předkládá teorii morálního zákona a předkládá jádro Kantem
reformovaného pojmu metafyziky, na nějž navázala generace tzv.
německého idealismu.
Jako se Kritika čistého rozumu (1781, 17872) podle Kanta týkala
rozumu ve vztahu k přírodě, zabývá se Kritika praktického rozumu
(1788) rozumem ve vztahu k druhé předmětné oblasti, totiž k oblasti
svobody. Představuje Kantovo nejdůležitější dílo věnované praktické
filosofii, které v úplnosti předkládá teorii morálního zákona
známou již ze Základů metafyziky mravů (1785). Obsahuje však rovněž
Kantovu definitivní odpověď na otázku metafyziky. Zatímco pojmy
Boha a nesmrtelnosti duše zůstávají jakožto pouhé ideje na poli
teoretického rozumu bez opory, získávají skrze pojem svobody
prokázaný existencí morálního zákona "stálost a objektivní realitu,
tj. jejich možnost je dokazována tím, že svoboda je skutečná, neboť
tato idea se vyjevuje prostřednictvím morálního zákona". Kritika
praktického rozumu takto předkládá jádro Kantem reformovaného pojmu
metafyziky, na nějž navázala generace tzv. německého idealismu.
