Krajiny vnitřní a vnější

Ztrácíme vnější krajinu. Znamená to, že se něco děje i s krajinou vnitřní… Ne nadarmo se říká, že o nitru člověka nejvíc vypovídá pohled z okna jeho pokoje. A v tomto směru nejsou naše vyhlídky zrovna lichotivé – letitý nezájem o krajinu domova mnohde vyústil ve zjevnou degradaci jejího ducha. Soubor esejů geologa Václava Cílka o krásách České kotliny, která jen zdánlivě dříme pod vrstvami pradávných horotvorných dramat, vyniká hebkostí slov i posvátností prožitku, objevnými souvislostmi i aforistickými postřehy poutníka, jenž na cestě učinil to, co při soustředěné chůzi svedeme úplně všichni: vyzářil to nejlepší ze sebe sama. Autorovy úvahy ukazují, jak lze prostor kolem sebe znovu objevovat nejen ve prospěch přírody samé, ale také v zájmu vlastní duše. Vždyť bez krajiny není lidské paměti, a tedy ani skálopevné opory, že někam patříme. Je načase obnovit ztracenou rovnováhu, nechceme-li už brzy klepat u psychiatrů a přetlačovat se s tisícovkami dalších pacientů.