Kořeny a letorosty (poškozená)

Za vzhledem, gestikulací i dikcí přísného badatele "německého střihu" je v Pavlu Preissovi duch bytostně hravý, okouzlený možnostmi hledání smyslu mimo přísné linie logiky a dokonce i oceňující poezii nesmyslu. Hravost tohoto typu je vždy výrazem existence prostoru odstupu od pouhých zákonů rozumu v mysli myslícího. Radost ze hry pak ovlivňuje i některé fáze a výkony jeho uměleckohistorické práce. Na počátku tohoto procesu je ochota přistoupit na "hru na svět", kterou dílo nebo soubor děl nabízí. Sleduje tak sdělení díla do nejmenších podrobností a ptá se po významu toho, co shledává. V tomto rozehrání však po odpovědi požaduje, aby nebyla bájí nebo báchorkou, ale aby vykázala všechny náležitosti historické "věrohodnosti". Před redukujícím pohledem chrání Preisse jeho respekt ke svébytnosti výtvarného díla a schopnost plně se poddat jeho povaze jako hry, nechat se jí vést i ve své vědecké práci a právě tak přivádět dílo ke slovu jazykem, který je podstatněji líčením a někdy i básní spíše než tvrzením, konstatováním či definicí.