Jak odcházejí maminky? Někdy se postupně rozplývají v mlze, vadnou jako květiny, dlouze a bolavě. Čtvrtou sbírkou Marty Veselé Jirousové se jako nit vine téma nemoci a umírání maminky Juliany, proměňující se vztah k ní. Je to nit tenká, neustále napínaná, pomalu se trhající lanko. A současně pevné pouto, tak pevné, že „ztrácíš-li se ty, ztrácím se i já“. Sbírka zachycuje hledání síly, opory, volání k Bohu ve vzteku i v pláči, každodennost, radost z maličkostí. Básně se své průzračnosti rozestupují, zvou přímo do děje, do domu, zahrady, k maminčině posteli, na chvíli se ohřát a dotknout naděje, rostoucí z přijaté tíhy, z laskavosti a něhy.
CHTĚLA JSEM SI ZÍSKAT PRINCOVO SRDCE… A SKONČILA JSEM S KRÁLEM. V touze usednout na světlozemský trůn jsem oživila dávného okřídleného vládce - a považovala jsem ho za přítele, dokud mě neobelhal a neuvěznil. Lorcan sice tvrdí, že mě drží v zajetí v zájmu mého vlastního bezpečí, ale zároveň mě evidentně považuje za svůj majetek. Vypadá to, že z toho pět set let dlouhého spánku pěkně blouzní. Možná jsme sice spojeni tím zatraceným myšlenkovým poutem, ale i tak jsme každý pánem svého vlastního osudu - a já hodlám ten svůj vést daleko od Nebeského království a proroctví, jimiž to místo oplývá… a hlavně daleko on něj. Rychle ale zjistím, že se před tímto panovačným mužem nedá tak snadno utéct. A upřímně, ani už si nejsem jistá, jestli utíkat chci.