Kniha apokryfů, Život a dílo skladatele Foltýna

I promluvil anděl a řekl: „Hospodin přikázal zhubiti Sodomské.“ „Staň se vůle jeho,“ děl Lot tiše. „Přemýšlel jsem celou noc; a vzpomněl jsem si na tolik věcí, že jsem plakal. Slyšeli jste někdy zpívati Sodomské? Ne, vůbec je neznáte, neboť pak byste nepřišli takto. Když jdou dívky po ulici, houpají se v bocích a bzučí mezi rty píseň; a smějí se, když váží vodu v okovcích. Žádná vodička není čistší než ta ze studánek sodomských; a žádná řeč z řečí se neposlouchá krásněji. Když promluví dítě, rozumím mu, jako by bylo moje; a když si hraje, je to ta hra, kterou jsem si hrál já, jsa maličký ještě. *** „Tak tohle by nešlo, pane Foltýne,“ řekl jsem. „Takhle by to naprosto nešlo. Můžete to zahodit a začít znovu.“ Byl úplně zdrcen a namáhavě polykal. „Vy myslíte, že je to tak špatné?“ „Docela špatné,“ řekl jsem. „Máte tam dobré věci, ale dohromady je to špatné.“ Poslouchal a tichounce sahal do kláves. „Snad máte pravdu,“ řekl s námahou. „Ve mně je toho tolik… Snad to neumím dost ovládnout a uhladit…“ Najednou vstal a šel k oknu. Na zádech mu bylo vidět, že pláče. „Koukejte, pane Foltýne,“ řekl jsem, „to by nešlo. Plakat se nesmí. Umění není hračka, aby se pro ni plakalo. Člověk nesmí myslet na sebe.“