Klasická architektura je vizuální "jazyk" a stejně jako každý
jiný jazyk má svá gramatická pravidla. Všechny stavby vykazují
povědomí o těchto pravidlech, i když je variují, porušují nebo
popírají. Christopher Wren je popsal jako "latinu" architektury a
tato analogie je téměř přesná. Rozdíl je však v tom, že zatímco
učení se latině je pomalé a obtížné, jazyk klasické architektury je
relativně jednoduchý. Je to stále do značné míry způsob vyjadřování
našeho městského prostředí, neboť klasická architektura byla až do
poměrně nedávné doby běžným jazykem západního světa. Každý, koho
architektura silně oslovuje, již pravděpodobně sám objevil něco z
její gramatiky.
V této knize si autor klade za cíl co nejjednodušeji a nejnázorněji
vyložit přesné gramatické fungování tohoto architektonického
jazyka. Nezabývá se ani tak jeho vývojem v Řecku a Římě, jako spíše
jeho rozšířením a používáním ve staletích následujících po
renesanci. Vysvětluje disciplínu "řádů" a dramatické odchylky
baroka a v poslední kapitole vztah mezi klasickou tradicí a dnešní
"moderní" architekturou.