Soubor povídek Katka, Julie a jiné terapie představuje závažnou
výpověď o současném světě nahlíženou z perspektivy autora, kterého
nouze naučila nejen housti, ale i lhát, hrát si a také se smát.
Jádrem knihy je několik desítek krátkých prozaických útvarů, které
bychom mohli vnímat jako skici velkých příběhů, tedy jako velmi
zhuštěné povídky nebo romány, ale také je můžeme vnímat jako básně
v próze. Tomáš Vaněk se v těchto textech snaží udržet čtenářovu
pozornost pomocí všech jemu dostupných prozaických i básnických
prostředků, vědom si toho, že čas se dnes lidem hodně prodražuje a
málokdo je ochoten si ho vyhradit na čtení. Tyto texty jsou
zamýšleny téměř jako očkování živou kulturou, jako ochutnávky
obrazotvornosti nebo zvukomalebnosti jazyka, jako lest nebo
past.
Čtenář se k nim může vracet a nalezne v nich krásu poetického
jazyka tam, kde původně viděl jen velkou odvahu nebo upřímnost
autora nebo nějaký vtip. Tak se mu texty, které ve své zhuštěnosti
představují okna do jiných světů, stanou nesamozřejmými průvodci po
jeho vlastním životním dobrodružství.
DVACKADOBRA
Byl nádherný, starší a tajemný.
Věděla jsem, že máme problém, hned jak se naše oči setkaly.
Seznámili jsme se v kavárně můj první den v práci.
Usmál se, já uvnitř roztála... pak ochutnal moji kávu a vyhodil
ji.
Znovu, další den a další.
Tu kávu fakt nesnášel, a přesto se vracel.
Znala jsem jeho hru.
Říkal, že káva ode mě je smrt v hrnku.
Já jemu zas, že je dar ženám od Boha.
A nelhala jsem.
Pak jsme na sebe narazili mimo kavárnu – a tehdy to začalo být
zajímavé.
Už to nebyl uhlazený gentleman s dokonalými způsoby.
Pan Garcia ukázal svou temnější stránku, jeho touhy byly dravé a
nezkrotné.
Zažehl ve mně oheň.
Nemohli jsme si pomoct a bezhlavě se do sebe zamilovali.
Bylo to opojné.
Ale jeho démoni jsou temní, stejně jako ti moji.
Nevím, jestli to zvládneme, a vím, že mám jen dvě možnosti.
Odejít teď a zachránit se.
Nebo zůstat a doufat, že nás zachrání láska.
Volím druhou možnost.