Závěrečná část poetické "punkové trilogie" tak trochu klame tělem. Přes pesimistické vročení - kratičké příběhy o hledání barev, zvuků a vůní i tam, kde už nejsou... a nebyly - sbírka hraje barvami (autor si úmyslně jako obrazový doprovod zvolil fotografie streetartu) a tomu, kdo chce slyšet, zní i hudbou, jež je pro básníka věčnou inspirací. Na čtenáři pak je se rozhodnout, zda karneval se vší svou opulentností pestrobarevných skvrn, tance a smíchu, je příležitostí k veselí, nebo naopak ke smutku. I přes veškerou melancholičnost, která se v textech skrývá, ale stále pro všechny příběhy (Mauser de Vader o svých textech nerad hovoří jako o básních a o sobě jako o básníkovi) platí motto první sbírky (3. nástupiště) - Naděje je.
Vlasy ženy klečící u náhrobku vlají ve větru, oči upírá na zem, ústa má pootevřená v tiché modlitbě. Ale vosk, který jí kape ze studených modrých rtů, ukazuje, že už je příliš pozdě na to ji zachránit... br br Ve svůj první den po návratu k dentonské policii po těžkém traumatu pátrá detektiv Josie Quinnová po pohřešované ženě Krystal Duncanové, matce jednoho z pěti dětí, které zahynuly před dvěma lety při tragické nehodě školního autobusu. Jen o několik hodin později Josie najde Krystalino tělo vedle hrobu její dcery. br Krystal a další rodiče zemřelých dětí se scházeli v podpůrné skupině. Jakmile se Josie a její tým začnou jednotlivými truchlícími zabývat, zjistí, že každý z nich skrývá nějaké tajemství – ale čí tajemství stojí za vraždu? br Když je poblíž místa autobusové nehody nalezeno tělo další mladé matky, případ nabere děsivý spád. Členové podpůrné skupiny mizí jeden po druhém a Josie musí využít každou vteřinu, aby zachránila životy rodičů, kteří již vytrpěli dost…