Josefův pivovar

Rukopis románu nalezli potomci Zlaty Svozilové až po její smrti, zhruba padesát let poté, co jej napsala. Vznikal v padesátých letech minulého století a manželka někdejšího majitele litovelského pivovaru zřejmě ve vzpomínkovém vyprávění nacházela útočiště před tehdejší ponurou realitou. Román se téměř dobrodružně vrací až do poloviny devatenáctého století a v popředí stojí osudy autorčina dědečka Josefa Svozila (1847—1931). Svozil ztělesňoval ideál muže podnikání, osvěty a politiky své doby. Román však nejen zachycuje Svozila jako výjimečnou osobnost, ale barvitě líčí především pohnutou rodinnou historii a život v dobách, kdy se politicky, kulturně a podnikatelsky vzmáhal český živel. Ve druhé části románu se pak autorka soustředí na dramatické osudy dvou sestřenic — smyslnější a svéhlavější Renaty a éteričtější Káti — během druhé světové války. Stupňuje se tak konflikt, který stojí v pozadí celého románu: střet soukromých rodinných dramat s velkými dějinami a malými lidmi. ----- Možná že to, co dnes pokládáme za nadpřirozené, bude za pár let stejně samozřejmé jako krevní oběh, růst nehtů nebo motýl vylétající z kukly. Začal jsem číst, zuřivě jsem četl jednu knihu za druhou, bez ladu a skladu, Zolu, Chateaubrianda, Tolstého, Schopenhauera, Dostojevského, Březinu, Nietzscheho, Anatola France… Polovině věcí jsem nerozuměl, ale četl jsem, co mi do ruky přišlo, jen abych neměl čas myslet na ten večer ve služčině pokojíku. Nic to nepomohlo. Dodneška mě občas popadne chuť pošpinit všechno, co vidím. Proto se ti někdy vyhýbám, Renato. Alespoň ty musíš zůstat v mých očích čistá. Proto jsem tak dlouho skrýval, že tě mám rád.