Jezero

Příběh ze současnosti starý jako lidstvo samo. Rybářská vesnice někde na konci světa. Jezero, které vysychá a zlověstně obnažuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic, jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak všechno to další. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tento příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který se na cestu vydá jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí jezero přeplout, obejít a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství. —————— Z rozhovoru s Biancou Bellovou v Hospodářských novinách: "Mužská a ženská literatura? Tak já to vůbec nerozlišuju. Je jedna literatura. Nevím, proč píšu zrovna takhle, jinak to neumím. Ale když píšu, přemýšlím jen o textu a snažím se nenechat se ničím ovlivnit. Ani očekáváním čtenářů. Je zajímavé pak sledovat jejich reakce, když dojde na nějaké veřejné autorské čtení. "Proč jste tady mezi dvě brutální scény vmáčkla jednu poetickou?" ptali se mě nedávno a já mohla jen pokrčit rameny: "Nevím, já si toho nikdy nevšimla, ale asi to tak bude."