Nemohu nezačít Friedrichem Nietzschem. Co má společného s výslovností přísloví? Zatímco jeho román Tak pravil Zarathustra má podtitul Kniha pro všechny a pro nikoho, moje sbírka veršů je jen pro všechny. Pro děti všeho věku a pro dospělé zrovna tak. Na zapomenuté významy slov by měli být zvědavi všichni zmínění. Mnozí o své zvědavosti ani neví. Oni všichni by si měli přečíst Jak se vysloví přísloví. Dostane se jim toho pravého ozřejmění. Není to "cesta do hlubin duše", je to cesta do hlubin slov, a to doslova. Navíc vykazuje vysoký koeficient záživnosti. Jak se vysloví přísloví je sbírka zbásněných pořekadel. Vyjdeme-li z odvážné, ale víceméně reálné teze, že každé slovo je vlastně homonymum, je třeba najít jeho nejzapomenutější význam. Ten bývá zpravidla v řeči zběžné, katedrové i básnické původní. Jenomže o tom nikdo neví. Bez původního smyslu je "postižené" slovo slovem jiným, leckdy nevystihujícím žádoucí sdělení. Představme si, že můj právě dokončovaný výklad je rozepsané přísloví. Kdy bych měl ten výklad vyložit, musel bych uvést, jak se "vysloví". Ve stylu a rytmu mnou vyslovovaných přísloví by výklad jejich výslovnosti zněl takto: Jak se vysloví přísloví? Příslovečně pojatá a jako taková, neskoupá na slova, sama sebou dojatá.
Enzo Marino má jakožto syn nejmocnějšího šéfa americko-italské mafie život od narození pečlivě naplánovaný. Když jeho bratr tragicky zemře, je proti své vůli nucen převzít jeho roli, ale už jako malý se naučil, že to, co si přeje, musí ustoupit zájmům rodiny. Když se i on jednoho dne octne na prahu smrti a z jejích spár ho vyrve dcera Krále moří, nejmocnějšího muže Jižní Karolíny, jeho otec se chopí příležitosti. Jak lépe se krásné zpěvačce odvděčit a spojit dvě mocné zločinecké rodiny než skrze svatbu? Enzo se jako vždy otcově přání podřídí, protože povinnosti vůči rodině jsou přece důležitější než skutečné pouto a otcovo slovo je zákon. Tomu alespoň věří do chvíle, než se seznámí se sestřenicí své nastávající.brbrVenesa Andersenová je pravá ruka svého strýce, který se jí ujal, když přišla o rodiče. Ačkoli bez váhání plní každý úkol v naději, že si tím vydobude jeho lásku a uznání, stále ji tíží starý známý pocit z dětství, že není dost dobrá. Jejím nejvroucnějším přáním je, aby si jí někdo konečně všímal a viděl ji takovou, jaká je. A to se jí také záhy splní. Háček ale spočívá v tom, že dotyčný už je zasnoubený – a jeho ženou se má stát její zhýčkaná, nenáviděná sestřenice.