Jak roste pes - Co jsem zažil na cestě

Byl to obrovský a zubatý pes. Vzbuzoval respekt. Ale byl hodný a rád se se mnou mazlil. Byl tak velký, že když jsem ho chtěl pohladit a podrbat na zádech, nemusel jsem se k němu vůbec sklánět, prostě jsem mu položil ruku na šíji a hladil ho a drbal. Cítil jsem přitom podivné mrazení – byl v tom kus obavy z tak mohutného zvířete, které by mohlo být i nebezpečné, a současně radost z toho, že se mi poddává, že je to v tu chvíli „můj“ veliký krásný pes. Ve skutečnosti patřil sousedům, kteří mu říkali Bonza. Ta vzrušující směs pocitů z hlazení velikého Bonzy mi zůstala v paměti – už víc než pětašedesát let.Nedávno jsem našel mezi starými rodinnými fotografiemi Bonzův obrázek, který mě překvapil. Bonza byl malý přízemní pouliční kříženec, prostě podvraťák. Byl ovšem tak vysoký, že jsem se k němu opravdu nemusel sklánět, byl jsem totiž klučík méně než čtyřletý. Vzpomínka na Bonzu zkrátka vyrostla se mnou. Obávám se, že podobně vyrostly – nebo se naopak zmenšily – mnohé další moje vzpomínky, které nemohu korigovat podle starých fotografií. A že stejný růst nebo zmenšování vzpomínek postihuje všechny pisatele pamětí. To ovšem nechávám stranou veřejné osobnosti a politiky, kteří se ve svých pamětech navíc snaží dokázat, že to tenkrát mysleli a dělali dobře a že to zkazili ti druzí.