V první studii kulturních a politických dějin ruského atomového věku Paul Josephson popisuje vzestup jaderné fyziky v Sovětském svazu, od nadšené snahy o vojenské a mírové jaderné programy přes černobylskou katastrofu a pád Sovětského svazu až po tzv. „renesanci“ jaderné energie v Rusku 21. století. Na vrcholu své moci měli Sověti 39 000 jaderných hlavic, ale prohlašovali se za služebníky „mírového atomu“, o který také horlivě usilovali. Tato kniha zkoumá vojenské i mírové sovětské a postsovětské jaderné programy v dlouhém období – před válkou, během studené války v Rusku až do současnosti. Zároveň se zabývá politickým a ideologickým významem jaderných technologií, souvisejícími ekonomickými cíli, společenskými a environmentálními náklady a kulturním pojetím jaderné energie. ***** Jaderné Rusko zkoumá průsečíky dějin vědy a techniky, politických a kulturních dějin a dějin životního prostředí. Atom v ruské společnosti považuje Josephson za reflexi leninského technologického utopismu, požadavků studené války, vědecké pýchy, přijetí veřejností a tužby státu podmanit si přírodu. Autor se zaměřuje i na zásadní význam etnicity v jaderné historii, když ukazuje, jak v důsledku jaderných testů Kazaši a Něnci přišli o domovy a zdraví. Připomíná také překvapivou sexualizaci zkrocení „ženského“ atomu v ruské soutěži „Miss Atom“, která začala ve 21. století.
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.