Inventar a Aquiles / Stvořit Achilla Eleny Buixaderas je sbírka o touze, imaginaci, povaze lásky a na druhé straně o pomíjivosti, rozpadu představ a stárnutí. Vypráví příběh ženy ve středním věku a mladšího muže, který se odehrává na konkrétních místech Prahy, obtěžkaných historickými událostmi. Paralelní rovinu tvoří antické mýty v čele s hrdinou Achillem (častý motiv letu upomíná na Ikara; dílo je uvedeno mottem Heleny Trójské). Hrdinka splývá nejen s mytickými postavami, ale též s objektem své touhy. I. oddíl vypovídá o síle fantazie a zachycuje náhodná setkávání protagonistů, přičemž základní linkou je zde spojení představa-oko-pohled. Ve II. oddíle se dvojice postupně seznamuje a vstup reality začíná představu drolit. Ve III. oddíle dochází k vítězství reality a zániku vytvořeného hrdiny. Inventar a Aquiles, de Elena Buixaderas, es un poemario sobre el deseo, la imaginación, la naturaleza del amor y, por otro lado, sobre la fugacidad, la desintegración de las ilusiones y el envejecimiento. Cuenta la historia entre una mujer de mediana edad y un hombre más joven, que se desarrolla en lugares concretos de Praga, cargados de significado histórico. En un plano paralelo aparecen mitos antiguos, encabezados por el héroe Aquiles (el motivo recurrente del vuelo evoca Ícaro; la obra se inicia con un lema de Helena de Troya). La heroína se confunde no solo con personajes míticos, sino también con el objeto de su deseo. La 1a parte habla del poder de la imaginación y captura encuentros fortuitos entre los dos protagonistas, mientras que el hilo argumental es la conexión imaginación-ojo-mirada. En la 2a parte, ambos se van conociendo y lo real comienza a desmoronar lo imaginado. La 3a parte conduce a la victoria de la realidad y la desaparición del héroe inventado.
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.