Esej z roku 1995, v níž autor rekapituluje nejen šest let svého pobytu v Indii v roli mexického velvyslance (1962-1968), ale také zážitky a setkávání s indickou kulturou při několika cestách před vykonáváním této funkce i po jejím ukončení. Pobyty v Indii zanechaly v Octaviu Pazovi hluboké stopy a ovlivnily nejen jeho básnickou tvorbu, ale také nahlížení na kulturu, umění, politiku a filosofii. Své osobní prožitky člověka patřícího do západního kulturního okruhu při setkávání s touto východní kulturou zpracoval v knize Indické odlesky, v jednom z posledních děl, které napsal. Esej nejen rozšiřuje naše znalosti o tak odlišné realitě, jako je ta indická v porovnání s tou západní, ale nutí nás rovněž nahlížet na plodné rozpory (někdy i soulad) mezi naším viděním světa a tím orientálním, nutí čtenáře hledat analogie na jedné straně, na straně druhé kontrasty. Octavio Paz v textu na mnoha místech srovnává mexickou a indickou společnost, upozorňuje na to, co je oběma kulturám společného a v čem se liší. Čtení eseje narušuje naše rutinní smýšlení o světě a nebyl by to Octavio Paz, kdyby v knize nevedl dialog s námi samými jako lidskými bytostmi.
Enzo Marino má jakožto syn nejmocnějšího šéfa americko-italské mafie život od narození pečlivě naplánovaný. Když jeho bratr tragicky zemře, je proti své vůli nucen převzít jeho roli, ale už jako malý se naučil, že to, co si přeje, musí ustoupit zájmům rodiny. Když se i on jednoho dne octne na prahu smrti a z jejích spár ho vyrve dcera Krále moří, nejmocnějšího muže Jižní Karolíny, jeho otec se chopí příležitosti. Jak lépe se krásné zpěvačce odvděčit a spojit dvě mocné zločinecké rodiny než skrze svatbu? Enzo se jako vždy otcově přání podřídí, protože povinnosti vůči rodině jsou přece důležitější než skutečné pouto a otcovo slovo je zákon. Tomu alespoň věří do chvíle, než se seznámí se sestřenicí své nastávající.brbrVenesa Andersenová je pravá ruka svého strýce, který se jí ujal, když přišla o rodiče. Ačkoli bez váhání plní každý úkol v naději, že si tím vydobude jeho lásku a uznání, stále ji tíží starý známý pocit z dětství, že není dost dobrá. Jejím nejvroucnějším přáním je, aby si jí někdo konečně všímal a viděl ji takovou, jaká je. A to se jí také záhy splní. Háček ale spočívá v tom, že dotyčný už je zasnoubený – a jeho ženou se má stát její zhýčkaná, nenáviděná sestřenice.