Z Polkowského básní čiší prazvláštní síla – nevídaná sebejistota básníkova nazírání světa, jež ke čtenáři proniká klidným, avšak sytým hlasem, bez zbytečného halasu a rétorických vzletů, byť ne bez patosu. Vždyť je tu řeč o tragických osudech. Neplyne odtud snadná útěcha, naopak, dobro zřídkakdy vítězí a děje se to za cenu nesmírného úsilí, nesčetných obětí a odříkání. Přesto však nejde o katastrofickou vizi, jež by překypovala beznadějí. Vnitřní síla této poezie nepřipouští zoufalství. (J. M. R.)
Vlasy ženy klečící u náhrobku vlají ve větru, oči upírá na zem, ústa má pootevřená v tiché modlitbě. Ale vosk, který jí kape ze studených modrých rtů, ukazuje, že už je příliš pozdě na to ji zachránit... br br Ve svůj první den po návratu k dentonské policii po těžkém traumatu pátrá detektiv Josie Quinnová po pohřešované ženě Krystal Duncanové, matce jednoho z pěti dětí, které zahynuly před dvěma lety při tragické nehodě školního autobusu. Jen o několik hodin později Josie najde Krystalino tělo vedle hrobu její dcery. br Krystal a další rodiče zemřelých dětí se scházeli v podpůrné skupině. Jakmile se Josie a její tým začnou jednotlivými truchlícími zabývat, zjistí, že každý z nich skrývá nějaké tajemství – ale čí tajemství stojí za vraždu? br Když je poblíž místa autobusové nehody nalezeno tělo další mladé matky, případ nabere děsivý spád. Členové podpůrné skupiny mizí jeden po druhém a Josie musí využít každou vteřinu, aby zachránila životy rodičů, kteří již vytrpěli dost…