Ve vybydlených panelácích, během vyvolávaní duchů, nebo pozorování mraků nad litvínovskou chemičkou narážíme na hranice (ne)-důvěry a hloubku vrytých předsudků, ale také na sílu vznikajících spojenectví a krátkých momentů sdílené radosti. V těch alespoň na chvíli roztávají všechny bariéry a Janov patří všem. Druhá část příběhu se odehrává někde hluboko uvnitř, v myšlenkové krajině, kde se realita neustále konfrontuje s nesplnitelnou touhou po rovnosti, a kde se mezi sebou proplétají otázky týkající se pojmů integrace, kulturní kolonizace a podoby života uvnitř vyloučených lokalit. Text vznikl během pokusů vytvořit prostor pro sdílenou kulturu Podhoubí v sousedském domově Libuše v Janově.
Vlasy ženy klečící u náhrobku vlají ve větru, oči upírá na zem, ústa má pootevřená v tiché modlitbě. Ale vosk, který jí kape ze studených modrých rtů, ukazuje, že už je příliš pozdě na to ji zachránit... br br Ve svůj první den po návratu k dentonské policii po těžkém traumatu pátrá detektiv Josie Quinnová po pohřešované ženě Krystal Duncanové, matce jednoho z pěti dětí, které zahynuly před dvěma lety při tragické nehodě školního autobusu. Jen o několik hodin později Josie najde Krystalino tělo vedle hrobu její dcery. br Krystal a další rodiče zemřelých dětí se scházeli v podpůrné skupině. Jakmile se Josie a její tým začnou jednotlivými truchlícími zabývat, zjistí, že každý z nich skrývá nějaké tajemství – ale čí tajemství stojí za vraždu? br Když je poblíž místa autobusové nehody nalezeno tělo další mladé matky, případ nabere děsivý spád. Členové podpůrné skupiny mizí jeden po druhém a Josie musí využít každou vteřinu, aby zachránila životy rodičů, kteří již vytrpěli dost…