Honzlová

Zpívá svůj sedmikráskový protestsong. Diktatuře proletariátu pod okny. Červenec roku 195* zalil i pražský oblouk Vltavy poblíž Stalinovy sochy vedrem, ale jednadvacetiletá Jana Honzlová si léto neužívá. Zbytek Státního souboru písní a tanců Sedmikrása, kde doteď zpívala světu o lepších zítřcích, se i s papaláši a tajnými odjel družit do Finska, zatímco ona tvrdne v kanclu a očekává průtrž mračen. Tuší, že s ní takzvané lidově demokratické zřízení zúčtuje za prostořekost, s níž se stavěla k budování socialismu. Upřímnost se za onoho času nenosí, a kdo nedrží basu se soudruhy, jde proti nim a hůl se na něj vždycky najde – pokud včas nepodepíše. Zvlášť pokud jde o holku z rodiny vyvlastněného živnostníčka, jejíž kádrový profil nevylepšují ani živel uprchlý do zámoří, ani mukl z lágru, natož umlácená matka rodu, jehož zbytky kolikrát nemají co jíst. Dívka ze zchátralého pavlačového domu v Karlíně by mohla papalášům z ÚV vyprávět, co je to správně podvyživený proletář. Na vlastní kůži cítí, že ji osud nahnal v mizernou dobu na šílené místo, avšak múza Josefa Škvoreckého bravurně vylíčí její vůli zůstat sama sebou: bezmocnosti, udavačství i tragédii navzdory. Výjimečná výpověď o chorobné budovatelské křeči 50. let. Exulant Ferdinand Peroutka dílo označil za nejlepší český román napsaný po druhé světové válce. Délka nahrávky: 10 hodin 11 minut