H. M. Enzensberger v básnické sbírce Fúrie mizení prohlubuje svoje skeptické postoje vůči technickému a společenskému pokroku, vůči velkým ideám a ideologiím, přičemž reflektuje civilizační šum, postupující entropii, děsivou všednodenní šeď. Autor přiblížil rytmus mluvené formě, položil důraz na maximální věcnost, a přitom zůstával důsledným jazykovým komponistou a montérem. Básnické Já zde není oním lepším budoucím z věku lidské pospolitosti a ohleduplnosti, naopak: promlouvá z období, kdy je člověk člověku vlkem, kdy si každý uprostřed agresivního technizovaného světa prostě musí pomoct sám.
Everly vždycky věděla, že je jiná. Dcera kazatele, vychovaná v dusivém prostředí náboženského společenství, kde byla magie hříchem a její vlastní schopnosti zakázaným tajemstvím. Celý život poslouchala, potlačovala svou sílu, a přesto cítila, že v ní dřímá něco většího. Pronásledovaly ji zlé sny a vidiny, volaly ji neodbytné temné hlasy – a pak přišla chvíle, kdy se její život navždy změnil. Callum, pradávný démon, je osamělý lovec božstev odsouzený k věčnému putování světem a k boji proti silám, které by zničily celý svět. Po tisíce let čekal na svou jedinou osudovou ženu – na čarodějku, která se mu zjevovala ve snech a mohla změnit budoucnost. Když se jejich cesty konečně zkříží, není to náhoda. Je to osud. Brutální vražda, dům plný magie, tajemství ukrytá za zdmi a odhalení, která zpochybní všechno, co Everly dosud znala. Callum ví, že se v Everly skrývá moc, která by mohla zničit jeho nepřítele – a že cena za její využití bude zdrcující.