Na podzim roku 1975 požádala Patočku skupina literárních vědců, aby pojednal o souvislosti mezi fenomenologií a strukturalismem. Přednášky proběhly v soukromí mezi listopadem 1975 a lednem 1976. Přepis magnetofonového záznamu je doplněn transkripcí rukopisu přípravy na tuto přednášku. Velkým dějinným obloukem od vzniku filosofického myšlení v antickém Řecku až po současnost líčí Patočka filosofii jako reflexi permanentního otřesu všech původních mytických jistot. Přehledně vykládá spřízněnost Husserlovy fenomenologie se strukturalismem v úsilí najít pevnou půdu pod nohama v podobě nové vědy. V závěru pak předvádí nedostatečnost Husserlova pokusu a nezbytnost reformovat fenomenologii způsobem, který naznačil Martin Heidegger a který rozvíjí ve svém myšlení i sám Jan Patočka.
DVACKADOBRA
Byl nádherný, starší a tajemný.
Věděla jsem, že máme problém, hned jak se naše oči setkaly.
Seznámili jsme se v kavárně můj první den v práci.
Usmál se, já uvnitř roztála... pak ochutnal moji kávu a vyhodil
ji.
Znovu, další den a další.
Tu kávu fakt nesnášel, a přesto se vracel.
Znala jsem jeho hru.
Říkal, že káva ode mě je smrt v hrnku.
Já jemu zas, že je dar ženám od Boha.
A nelhala jsem.
Pak jsme na sebe narazili mimo kavárnu – a tehdy to začalo být
zajímavé.
Už to nebyl uhlazený gentleman s dokonalými způsoby.
Pan Garcia ukázal svou temnější stránku, jeho touhy byly dravé a
nezkrotné.
Zažehl ve mně oheň.
Nemohli jsme si pomoct a bezhlavě se do sebe zamilovali.
Bylo to opojné.
Ale jeho démoni jsou temní, stejně jako ti moji.
Nevím, jestli to zvládneme, a vím, že mám jen dvě možnosti.
Odejít teď a zachránit se.
Nebo zůstat a doufat, že nás zachrání láska.
Volím druhou možnost.