V knize vzpomínek Čtrnáctero zastavení poznamenal Bedřich Fučík o Janu Čepovi a jeho psaní: "Přicházel i později s několika popsanými listy, v nichž nebylo takřka jediného škrtu nebo opravy, a s rozpaky říkával: ‚To jsem psal pro tebe,‘ jako například svou tragickou ocelorytinu Člověk na silnici." Čepův přítel, literární kritik, redaktor autorových textů a ve třicátých letech ředitel nakladatelství Melantrich, které tato díla vydávalo, bezpochyby znal zblízka způsoby jeho tvorby; přesto jsme si pokládali otázku, zda jsou jeho tvrzení o tvorbě takřka čistopisů zcela v souladu s podobou dochovaných rukopisů, dnes uložených v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Mnohé autografy spisovatele vskutku postrádají razanci škrtů a úprav, jež nacházíme u jiných literátů (Josefa Hory, Františka Halase, Ivana Olbrachta a dalších), přesto se v jeho pozůstalosti dochovala celá série raných fází produkce, autorových konceptů, prvopisů, zápisníků a deníkových zápisů, které dávají tušit, že genetická zkoumání mohou vnést nečekané světlo do poznání autorovy poetiky, do vývoje díla i samotné Čepovy osobnosti. V naší knize se skrze rukopisná zkoumání chceme zamyslet nad vztahem existence a hodnoty, situace a víry, jež formovaly autorův svébytný myšlenkový svět, a mimo jiné se ptáme na autorovy postoje v myšlenkových proudech jeho doby, ať už je řeč o novotomismu, existencialismu a dialogickém personalismu.
Enzo Marino má jakožto syn nejmocnějšího šéfa americko-italské mafie život od narození pečlivě naplánovaný. Když jeho bratr tragicky zemře, je proti své vůli nucen převzít jeho roli, ale už jako malý se naučil, že to, co si přeje, musí ustoupit zájmům rodiny. Když se i on jednoho dne octne na prahu smrti a z jejích spár ho vyrve dcera Krále moří, nejmocnějšího muže Jižní Karolíny, jeho otec se chopí příležitosti. Jak lépe se krásné zpěvačce odvděčit a spojit dvě mocné zločinecké rodiny než skrze svatbu? Enzo se jako vždy otcově přání podřídí, protože povinnosti vůči rodině jsou přece důležitější než skutečné pouto a otcovo slovo je zákon. Tomu alespoň věří do chvíle, než se seznámí se sestřenicí své nastávající.brbrVenesa Andersenová je pravá ruka svého strýce, který se jí ujal, když přišla o rodiče. Ačkoli bez váhání plní každý úkol v naději, že si tím vydobude jeho lásku a uznání, stále ji tíží starý známý pocit z dětství, že není dost dobrá. Jejím nejvroucnějším přáním je, aby si jí někdo konečně všímal a viděl ji takovou, jaká je. A to se jí také záhy splní. Háček ale spočívá v tom, že dotyčný už je zasnoubený – a jeho ženou se má stát její zhýčkaná, nenáviděná sestřenice.