Elfadora

Ze začátku to všechno vypadalo tak nevinně. V jedné malé vesničce kdesi za horami vypráví stařec dětem příběh. O tom, co se stalo kdysi dávno v minulosti. O dávném království a dávných králích. O sporech, které vyústily ve válku. Ale hlavně o synovi jednoho krále. Se kterým si osud nepěkně zahraje… „Rotsor shoří na popel,“ řeknu, oči při tom upírám do plamenů v železném koši, kde se zapalovaly šípy. „Buď ale shoří rukou nepřátel. Nebo vaší. Já nejsem král, abych rozhodoval. Nejsem váš velitel, abych vám rozkazoval. A nejsem ani voják, abych vás mohl nazývat bratry ve zbrani. Říkají mi Zabiják z Argoru. Tohle je vaše město. Vy rozhodněte.“ Pak se můj pohled upře přes město, kde zahlédnu pohyb. Vojáci pronikli do města. A pak okem zachytím cosi dalšího. Je to jen letící šmouha, která za sebou nechává kouřovou stopu. Hořící šíp zasáhl slaměnou střechu. Zaklel jsem. Na horizontu se totiž objevilo něco, o čem jsem slyšel jen v nejhorších příbězích. V příbězích, při nichž běhal mráz po zádech, protože v nich končila města zdemolovaná na prach. Ale hluboce doufám, že se mýlím. Na tváři mi zůstal můj drzý úšklebek, protože jsem si jistý svou pravdou. A pak můj drzý úsměv zamrzne.