Zahrada, ve které mrznou pláňata. Mulatka vonící citronem a mořskou solí. Cinkající láhve plné tmy. A taky kořeny, jež se pod zemí milují, nebo oheň, který se pod rukou rozhoří v řece. Čtvrtá básnická sbírka Josefa Kučery (nar. 1978) sahá do různých pater osobní, rodové i kulturní paměti, ale také básnické imaginace — a na světlo vynáší stejnou měrou objevy i otázky. Kolik životů můžeme prožít během našeho krátkého teď a tady? Jednotlivé básně zvou do exotických krajin, do míst, která v tomto světě možná ani neexistují, ale i do ryze současných, a přece univerzálních kulis. Někdy jsou symbolické, jindy však naprosto konkrétní — což je v existenciální poezii zvlášť osvěžující. Děje, jichž jsme svědky, jsou tu zaznamenány stejně diagnosticky přesně jako tlumená vnitřní dramata, a přesto stále cítíme jejich tep. A tempo, které sbírka díky své kompozici postupně nabírá, až ke gradaci a závěrečnému ztišení.
CHTĚLA JSEM SI ZÍSKAT PRINCOVO SRDCE… A SKONČILA JSEM S KRÁLEM. V touze usednout na světlozemský trůn jsem oživila dávného okřídleného vládce - a považovala jsem ho za přítele, dokud mě neobelhal a neuvěznil. Lorcan sice tvrdí, že mě drží v zajetí v zájmu mého vlastního bezpečí, ale zároveň mě evidentně považuje za svůj majetek. Vypadá to, že z toho pět set let dlouhého spánku pěkně blouzní. Možná jsme sice spojeni tím zatraceným myšlenkovým poutem, ale i tak jsme každý pánem svého vlastního osudu - a já hodlám ten svůj vést daleko od Nebeského království a proroctví, jimiž to místo oplývá… a hlavně daleko on něj. Rychle ale zjistím, že se před tímto panovačným mužem nedá tak snadno utéct. A upřímně, ani už si nejsem jistá, jestli utíkat chci.