Zahrada, ve které mrznou pláňata. Mulatka vonící citronem a mořskou solí. Cinkající láhve plné tmy. A taky kořeny, jež se pod zemí milují, nebo oheň, který se pod rukou rozhoří v řece. Čtvrtá básnická sbírka Josefa Kučery (nar. 1978) sahá do různých pater osobní, rodové i kulturní paměti, ale také básnické imaginace — a na světlo vynáší stejnou měrou objevy i otázky. Kolik životů můžeme prožít během našeho krátkého teď a tady? Jednotlivé básně zvou do exotických krajin, do míst, která v tomto světě možná ani neexistují, ale i do ryze současných, a přece univerzálních kulis. Někdy jsou symbolické, jindy však naprosto konkrétní — což je v existenciální poezii zvlášť osvěžující. Děje, jichž jsme svědky, jsou tu zaznamenány stejně diagnosticky přesně jako tlumená vnitřní dramata, a přesto stále cítíme jejich tep. A tempo, které sbírka díky své kompozici postupně nabírá, až ke gradaci a závěrečnému ztišení.
Ve městech už se nedá žít a Miina rodina je nucena přestěhovat se do Výšiny, uměle vytvořené kolonie v horách. Je tam bezpečno, vše dokonale funguje, v centru se navíc nachází obrovská květinová archa, která zaručuje záchranu vegetace na zemi. Ale nic není, jak se na první pohled zdá, a nepřátelé se skrývají úplně všude. Zatímco Mia odhaluje pravdu o novém domově, lidé ve Výšině i mimo ni zjišťují, že utéct se dá před vším – kromě vlastní minulosti.