Don Juan

Vypravěčem Handkovy prózy je samotář provozující hostinec v někdejší klášterní zahradě. Příběh, odehrávající se v současnosti, začíná ve chvíli, kdy do hostince dorazí Don Juan – nikoli však takový, jak ho známe z literární tradice, nýbrž jako ten, kdo je na útěku, jako otec, který ztratil své dítě, a jako postava sice zcivilněná, přesto však magická. Svému hostiteli líčí příběh svých posledních sedmi dnů, které strávil postupně v Gruzii, Damašku, Maroku, Norsku, Holandsku a nakonec v nějaké zemi beze jména. Třebaže příběh je redukován na určité momentky, toto zdánlivé ochuzení na druhé straně dává celému vyprávění zvláštní přeludnost. Don Juan, jenž se bez vysvětlení, znenadání ocitá ve 20. století, je autorem „přeinterpretován“: nikoli svůdce, nýbrž spíše bloudící a hledající, jenž je nadán jasnozřivostí, kterou možná na okamžik propůjčuje i druhým. Vždy však stojí vůči druhým v odstupu, a to v takové míře, že mnohé by nakonec mohlo být i jen jeho představou, fikcí, iluzí – stejně jako iluzí by mohl být i Don Juan oné dlouhé kulturní tradice. Handkova próza nedává žádná řešení, odmítá odpovídat – stejně jako Don Juan sám – na otázky, ale právě proto je čtenářsky velmi vděčná: svůdnost Dona Juana přešla do nedořečenosti, která ho vytrhla z postavy modelu a vrátila mu nejednoznačnost.