Na začátku nebylo nic, jen pustina, v níž se tyčil dům mocného
Gabaláwího, otce čtyř synů. Slabosti neoddělitelně spjaté s lidskou
podstatou vedou k vyhnání nejstaršího ze synů, jehož posléze do
pouště následuje i syn nejmladší. Rodí se věčná touha po návratu do
velkého domu našeho otce, kde jsme mohli žít v radosti a v
blaženosti, jejichž míru jsme si dokázali uvědomit teprve, když
jsme o ni přišli…
Děti naší ulice jsou ambiciózní mnohovrstevný román, který lze číst
jen jako prosté příběhy rodů obývajících jednu káhirskou čtvrť
devatenáctého století, anebo jako alegorii dějin lidstva, třech
hlavních monoteistických náboženství, jejich proroků Abraháma,
Ježíše a Muhammada, a doby, kdy zpití vědou a technikou zapomínáme
pečovat o duchovno. Doby, kdy bezděčně zabíjíme Boha, jen abychom
se ho pak zoufale snažili oživit.
Nagíb Mahfúz se ve svém kontroverzním románu nezabývá ničím menším
než těmi nejzásadnějšími otázkami: Proč je na světě tolik bolesti?
Co se stane, když se připravíme o víru? Co pro Boha znamená
lidstvo? A co pro lidstvo znamená Bůh?
Děti naší ulice dnes nejsou jen knihou. Jsou symbolem politického,
společenského a kulturního boje, jenž nikdy nekončí a jenž s každou
další generací a s každým dalším obdobím nabírá novou, fascinující
podobu. Jsou věčným příběhem o neměnnosti toho dobrého i zlého v
nás.
Nagíb Mahfúz (1911-2006) je stále jediným arabským nositelem
Nobelovy ceny za literaturu.
Enzo Marino má jakožto syn nejmocnějšího šéfa americko-italské mafie život od narození pečlivě naplánovaný. Když jeho bratr tragicky zemře, je proti své vůli nucen převzít jeho roli, ale už jako malý se naučil, že to, co si přeje, musí ustoupit zájmům rodiny. Když se i on jednoho dne octne na prahu smrti a z jejích spár ho vyrve dcera Krále moří, nejmocnějšího muže Jižní Karolíny, jeho otec se chopí příležitosti. Jak lépe se krásné zpěvačce odvděčit a spojit dvě mocné zločinecké rodiny než skrze svatbu? Enzo se jako vždy otcově přání podřídí, protože povinnosti vůči rodině jsou přece důležitější než skutečné pouto a otcovo slovo je zákon. Tomu alespoň věří do chvíle, než se seznámí se sestřenicí své nastávající.brbrVenesa Andersenová je pravá ruka svého strýce, který se jí ujal, když přišla o rodiče. Ačkoli bez váhání plní každý úkol v naději, že si tím vydobude jeho lásku a uznání, stále ji tíží starý známý pocit z dětství, že není dost dobrá. Jejím nejvroucnějším přáním je, aby si jí někdo konečně všímal a viděl ji takovou, jaká je. A to se jí také záhy splní. Háček ale spočívá v tom, že dotyčný už je zasnoubený – a jeho ženou se má stát její zhýčkaná, nenáviděná sestřenice.