Deník, 1. vydání

Ve své druhé knize se francouzský konceptualista Édouard Levé (1965–2007) zmocňuje jednoho z nejbanálnějších textových zrcadel světa: novin. Vydání nejmenovaného deníku blíže neurčeného data někdy na přelomu milénia se prostřednictvím radikální apropriace (s mystifikačními prvky) stává knihou: zprávy jsou vytrženy z každodennosti a zachráněny před pomíjivostí. Zároveň je však Levé zbavuje právě toho, co je charakterizuje: vyjímá totiž veškerá vlastní jména a v knižní formě se ztrácí také to, co dělá noviny novinami: rozvržení stran, velikost titulků, poutavé perexy… Zprávy o násilných útocích, genocidách, epidemiích, o soudních procesech či daňových podvodech sousedí s oznámeními o narození a úmrtí, s prohlášeními sportovců, s inzeráty na prodej omšelých i luxusních nemovitostí. Hierarchie blízkého a vzdáleného, kolektivního a individuálního mizí, zůstává jen hemžení simultaneity a zcizující mlha floskulí.