Dějiny evropské architektury III.

Po předchozích dvou dílech – Umění starověkých říší a Umění antického světa – vychází třetí svazek Menclových Dějin evropské architektury obsahující Středověké umění evropského Západu. Začíná karolínskou renesancí a uměním otonským s podtitulem Polarita moci ve svaté říši římské (9.–10. století) a pokračuje Uměním románským s upřesněním Svítání z Cluny (11.–12. století). Císař Karel Veliký († 814) programově navázal na univerzalitu Západořímské říše a na antické umění. Od té doby Řím spoluurčuje středověký vývoj. Mencl sleduje proměnu antické formy na Karlových falcích, dvojpolární bazilice i v novém uspořádání kláštera. V 10. století se aktivuje kult hmoty a magie krypt, staví se opevněná hradiště. Krypty s radiálními kaplemi tvoří zárodek budoucích katedrálních chórů. Autor si všímá rozdílností vývoje ve Francii a v Německu. Zatímco ve franské říši Ota I. Veliký (936–973) usiluje o renesanci impéria, vývoj ve Francii je odlišný. Nový impuls zde přinesla reforma vzešlá z burgundského kláštera v Cluny. Hmota chrámu se stala zdrojem duchovní energie, roste hloubkové usměrnění k oltáři a snaha o tektonické pročlenění. Odlišné systémy krajů tvoří strukturu, rodí se nový románský sloh. Dvanácté století dovršilo, co předchozí začalo. Mencl analyzuje charakteristické prvky Burgundska, Auvergne, Poitou, Akvitánie i Provence, které osobně poznal, a zjišťuje, že ke gotice směřuje pouze Burgundsko a Normandie, která ovlivnila vývoj v Anglii. Ve Španělsku se uplatnil silný vliv Francie, v Itálii a na Sicílii se střetávají antické prvky s byzantskými a arabskými. V Německu se dál staví dvojpolární dómy, ze švábského kláštera v Hirsau se však šíří reforma opřená o clunyjské hnutí. Přehled uzavírá architektura Dánska a Norska. Autentičnost díla přibližují Menclovy půdorysné analýzy, kresby a autorské fotografie. Kniha vychází ve spolupráci Národního památkového ústavu a Pamiatkového úradu Slovenskej republiky