Čtyři múzy

Vídeň začátku 20. století je plná umění, hudby iradikálních myšlenek. Egon Schiele maluje své modelky odvážným novátorským způsobem. Kdo jsou ale ženy, které shlížejí z jeho obrazů?Adeleuž nějakou dobu pociťuje nutkání, které nedokáže popsat. Neodbytné chvění vbřiše, všeprostupující neklid… Copak to necítí všichni? Tu naléhavou potřebu jednat, dosáhnout změny? Nemodlí se za to, aby se něco stalo? Něco, co od základu změní jejich život?„Gertrude, slibuji ti… slibuji, že jednoho dne, až budeme starší, se přestěhujeme do Vídně a budeme žít vkrásném bytě. Jen my, sami dva.“ Čím víc nad těmi slovy Gertrude přemýšlí, tím větší váhu jim přikládá. Po ničem jiném netouží. Je to příslib, který si nenechá utéct.Pózováním pro Egona seWallydostává do hypnotického transu. Cítí oči, přízračné oči, které si prohlížejí její tělo. A intenzita těch pohledů a znich vyzařující přesvědčení, že jim patří, že ji mohou vlastnit, ji nutí o to pronikavěji hledět do očí Egonovi. Oplácí jí to pohledem plným porozumění a rovnosti, zatímco jeho štětec zachycuje nejen všechno před ním, ale i mezi nimi.SrdceEdithsvírá neviditelná ruka. Vidí sebe samu vrozkvětu, zahazující staré představy o tom, kdo je, a měnící se vnové já. Postavit se svému otci a své touze by ale znamenalo, že ten přerod utne vzárodku. Jakkoliv se rozhodne, vždycky přitom přijde o kus sebe. Rozhodnout se však musí.Čtyři ženy Schieleho života, které jsou navždy součástí jeho slavného díla, vyprávějí svůj příběh velké lásky, vášně a zrady, kterým jsou všichni neúprosně a neoddělitelně navzájem spojeni. Plamen vjejich nitru totiž dokáže nejenom uchvátit, ale i spálit…Vychází v překladu Diny Podzimkové.