Chudý, který našel radost - Svatý Benedikt Labre

Benedikt-Joseph Labre (25. nebo 26.3. 1748, Amettes – 16.4. 1783, Řím) nechodil po světě dlouho. Zemřel mlád, vŘímě, vpředvečer Francouzské revoluce, avšak délka života nerozhoduje. Rozhoduje intenzita, přínos, svatost. Nejstarší selský syn ze severofrancouzského kraje Artois odmítl právo na rodinný grunt. Jeho srdce toužilo po nejpřísnějším klášteře. Ale pro tělesnou iduševní křehkost se nikdy vklášterních zdech nezabydlel. Vzdal se pro Boha všeho, aBůh mu za to odmítal splnit jeho touhu. Tak se Benedikt vydal na cestu. Stal se poutníkem asvé odříkání si nosil ssebou. Jeho krajní askeze se oblékla do provazů deště vapeninských údolích, do hmyzích parazitů zalézajících mu pod oblečení, do opakovaného kamenování římskými výrostky, do oběda zneoloupaných pomerančů aztvrdlého chleba. Postupem času začali lidé pociťovat Benediktovu svatost. Léčil, viděl jim do srdce, zářil, přes svůj odpudivý zjev. Tento unás téměř neznámý svatý nemluvil mnoho, ale jím promlouval Bůh. Po dočtení knihy znamenité francouzské autorky Agnes de la Gorce (1895–1976) možná leckdo pocítí – jako mnozí, kdo se sBenediktem setkali –, že nechce, aby odcházel zjeho života. Před steskem po tomto svatém žebrákovi nemusí být uchráněni ani čtenáři, kteří nevyznávají křesťanskou víru.