Bulharsko je země, kde mají k Čechům z historických důvodů
velice kladný vztah. Byli to totiž právě Češi - čeští inženýři,
stavitelé, učitelé, průmyslníci, právníci a zástupci mnoha dalších
profesí -, kteří po osvobození Bulharska z osmanské nadvlády (1878)
pomáhali bratrskému slovanskému národu vybudovat jeho nový stát.
Snad i proto patří problematika Čechů v (poosvobozeneckém)
Bulharsku k tématům, kterým se česká historie a etnologie věnuje
dlouhodobě, dalo by se říci tradičně. Kolektivní monografie Češi v
moderních bulharských, vydávaná k poctě a odkazu Mirjam Moravcové
(1931-2023), tak ani nemůže jinak než navazovat na řadu starších
publikací, přičemž její autoři na straně jedné sledují a rozvíjejí
otázky, které již byly rozpracovány jejich předchůdci, na straně
druhé pak otevírají i témata nová, doposud obvykle netematizovaná,
ať již proto, že dříve přehlížená, anebo teprve nedávno
objevená.
Pokud jde o témata "tradiční", přinášejí následující stránky
reprint sice stále ještě citované, přesto však již mírně
pozapomenuté studie věnované přehledu působení českých osvětových a
pracovníků a průmyslníků v Bulharsku od Bedřicha Duška, příspěvek
mapující české průmyslové podniky v Bulharsku architekta působícího
na pražské ČVUT Nikolaye Brankova, kapitolu věnovanou pozoruhodné
osobnosti českého novináře Emila Čermáka, který je v Bulharsku, kde
strávil přes dvě desetiletí, považován za "otce zpravodajství", za
níž stojí dlouholetý šéfredaktor a současný ředitel Lidových novin
Veselin Vačkov, a příspěvek prezentující staré i nové poznatky o
"českém" cukrovaru v Gorné Orjachovici od autorské dvojice
antropologů Marka Jakoubka a Terezy Lančové.
Exkurz za hranice tradičně pojednávaných oblastí představuje
kapitola bulharského etnologa a bohemisty Vladimira Penčeva,
prezentující interkulturní modely setkávání českých turistů u
bulharského moře s Bulhary a jejich vlastí, studie věnovaná
nejstarším dějinám jediné české vesnice v Bulharsku - Vojvodova z
pera Konstantina Panajotova z Ústavu pro etnologii a folkloristiku
bulharské akademie věd a příspěvek seznamující čtenáře s typologií
současných českých komunit v Bulharsku od někdejší ředitelky
Českého centra v Sofii Kateřiny Churtajevy. Celou kolekci pak
uzavírá Ohlédnutí za balkanistickým dílem PhDr. Mirjam Moravcové,
DrSc., které sepsal balkanista z Etnologického ústavu AVČR Jaroslav
Otčenášek, a rozhovor o bulharistickém a balkanistickém díle M.
Moravcové, který s touto badatelkou u příležitosti jejích 90.
narozenin vedli Marek Jakoubek, Lenka. J. Budilová a Vladimir
Penčev.
Enzo Marino má jakožto syn nejmocnějšího šéfa americko-italské mafie život od narození pečlivě naplánovaný. Když jeho bratr tragicky zemře, je proti své vůli nucen převzít jeho roli, ale už jako malý se naučil, že to, co si přeje, musí ustoupit zájmům rodiny. Když se i on jednoho dne octne na prahu smrti a z jejích spár ho vyrve dcera Krále moří, nejmocnějšího muže Jižní Karolíny, jeho otec se chopí příležitosti. Jak lépe se krásné zpěvačce odvděčit a spojit dvě mocné zločinecké rodiny než skrze svatbu? Enzo se jako vždy otcově přání podřídí, protože povinnosti vůči rodině jsou přece důležitější než skutečné pouto a otcovo slovo je zákon. Tomu alespoň věří do chvíle, než se seznámí se sestřenicí své nastávající.brbrVenesa Andersenová je pravá ruka svého strýce, který se jí ujal, když přišla o rodiče. Ačkoli bez váhání plní každý úkol v naději, že si tím vydobude jeho lásku a uznání, stále ji tíží starý známý pocit z dětství, že není dost dobrá. Jejím nejvroucnějším přáním je, aby si jí někdo konečně všímal a viděl ji takovou, jaká je. A to se jí také záhy splní. Háček ale spočívá v tom, že dotyčný už je zasnoubený – a jeho ženou se má stát její zhýčkaná, nenáviděná sestřenice.