To, že napsat dobrou povídku je možná snazší než vytvořit román, je pouhá fikce. Zajisté, povídka je kratší, ale tím více záleží na jejím námětu i zpracování. Autor si neklade žádná omezení týkající se popisované reality. Absolutno chápe filosofie jako věčný, nadprostorový a nadčasový prazáklad věcí, praví Wikipedie. Ale třebaže je zde vznešené absolutno přímo součástí názvu knihy, neznamená to, že humor, byť poněkud einsteinovského ranku, v ní absentuje. Jak by také mohl – vždyť být zadobře s humorem vyžaduje již ze své podstaty nezanedbatelnou sumu emočních i kognitivních kompetencí. Nejspíše potom nebude úplně od věci úvaha, že nejlépe se humoru daří u toho, kdo sám sebe, ač nadprůměrně teoreticky vyzbrojen, nebere smrtelně vážně. Možná právě proto na tyto povídky hned tak nezapomenete.
Vlasy ženy klečící u náhrobku vlají ve větru, oči upírá na zem, ústa má pootevřená v tiché modlitbě. Ale vosk, který jí kape ze studených modrých rtů, ukazuje, že už je příliš pozdě na to ji zachránit... br br Ve svůj první den po návratu k dentonské policii po těžkém traumatu pátrá detektiv Josie Quinnová po pohřešované ženě Krystal Duncanové, matce jednoho z pěti dětí, které zahynuly před dvěma lety při tragické nehodě školního autobusu. Jen o několik hodin později Josie najde Krystalino tělo vedle hrobu její dcery. br Krystal a další rodiče zemřelých dětí se scházeli v podpůrné skupině. Jakmile se Josie a její tým začnou jednotlivými truchlícími zabývat, zjistí, že každý z nich skrývá nějaké tajemství – ale čí tajemství stojí za vraždu? br Když je poblíž místa autobusové nehody nalezeno tělo další mladé matky, případ nabere děsivý spád. Členové podpůrné skupiny mizí jeden po druhém a Josie musí využít každou vteřinu, aby zachránila životy rodičů, kteří již vytrpěli dost…