Nová kniha v Česku mimořádně oblíbeného spisovatele a rovnou ve světové premiéře. Tuvia Tenenbom dokáže odkrývat nešvary dnešního světa jako málokdo, trefně, tvrdě, ale s vtipem a nadhledem. Tentokrát strávil rok mezi lidmi, o kterých celý svět mluví jako o těch nejhorších kreaturách na planetě, kteří páchají to nejhorší zlo. Jací jsou doopravdy? Co dělají? A co chtějí? Vítejte mezi židovskými osadníky na Západním břehu, v zemi, která patří… Bůh ví, vlastně komu. Chtějí ji Palestinci a vlastně i Židé. Žijí zde ti i oni. O osadnících všechna média píšou, ale nikdo mezi nimi nestrávil takovou dobu jako Tenenbom. Jsou osadníci opravdu izraelští ďáblové a jejich sousedé palestinští andělé? Setkává se s šílenci, falešnými proroky i těmi pravými, vizionáři i farmáři, Židy i Araby. Těm všem klade chytré i zdánlivě naivní otázky, aby je vyprovokoval – což se mu často daří – a zjistil, co si doopravdy myslí. Následně, pokud zrovna nesleduje íránské rakety na obloze, skládá obrázek, ktery´ je neobyčejně vtipnou a zároveň alarmující zprávou o Izraeli a Palestině, o světě osad na Západním břehu, nebo – chcete-li – v Judeji & Samaří. V době, kdy izraelsko-arabský konflikt hýbe světem Tuvia Tenenbom přichází s knihou, která má sílu otevřít oči. Za vším jeho vtipem jsou totiž často překvapující i kruté pravdy. Jestli Tuvia Tenenbom totiž něco není, pak není politicky korektní.
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.