Brandstaetterův Biblický kruh je knihou na pomezí autobiografie a rozjímání o Bibli. Lépe řečeno: Bible je součástí autobiografie, dává autorovu životu orientaci ve světě, utváří i strukturu jeho vnímání světa. A v tom spočívá originální přínos této knihy. Nejde zde o exegezi, ani o úvod do studia Bible. Jde o vyznání lásky Bibli a sdílení osobní zkušenosti s jejím vlivem na život. Brandastaetter vychází ze svých židovských kořenů a zdůraznění sepětí křesťanství s židovstvím patří k základním motivům knihy. Opět ne nějak proklamativně, ale na příkladu autorova života. Autor vzhledem k svému rodinnému zázemí i pozdější konverzi ke křesťanství ukazuje, jak lze číst židovskou bibli očima křesťana a Nový zákon očima Žida. Při četbě procházíme hlavními etapami duchovní autobiografie autorovy. Bible je její nedílnou součástí. V tom Branstaetterova kniha přesahuje obecněji k tématu vztahu literatury a života. Knihy nejsou ilustrací, vysvětlením, zábavou, ale místy, kde se při psaní a čtení žije, nejen o životě přemýšlí. Samo čtení a interpretace je životem. Proto autor čte vášnivě, poučeně, autenticky. Dotýká se tak i otázky podstatné pro místo literatury v našem životě a budoucnosti knih, a tedy vlastně i nakladatelské „politiky“: bez čtení se zužuje prostor našeho života. V případě Bible se pak zužuje o tajemný prostor sdílení života s tajemstvím Boha. Mnohovrstevnatost Bible se odráží i v množství přístupu k ní v závislosti na společenské a osobní situaci čtenáře. Roman Brandstaetter ukazuje, jak poznával bibli v různých situacích svého života, přesvědčivě např. dokládá vzájemnou lekturu krajiny a bible při jeho dlouholetém pobytu v Jeruzalémě. Líčení tamní krajiny patří i literárně k vrcholným místům knihy. K nejinspirativnějším místům knihy počítám svědectví o tom, jak četli Bibli jiní lidé, jeho rodina, přátelé, významní spisovatelé. To, jak čte knihu druhý člověk, je způsobem její interpretace. Zároveň se ukazuje, že přítomnost Bible v naší kultuře je vždy přítomností ve společenství a skrze společenství. Brandstaetter velice naléhavě ukazuje také, jak se Bible stále aktuálně čte v souvislosti s dějinnými událostmi, v tomto případě zejména v souvislosti s hrůzou nacismu a holokaustu. Tato místa dnes nejsou, bohužel, jen vzpomínkou na minulost, ale jsou palčivě aktuální. A dosvědčují aktuálnost Bible i dnes. Zároveň ukazují, že v ostré diagnóze, jíž Bible přináší, je i velká úleva ve vědomí nejen Boží blízkosti, ale i spřízněnosti lidí usilujících o spravedlnost napříč dějinami. Autor ale nabízí i jiné způsoby čtení Písma, např. velmi zajímavé rozvíjení možných osudů „okrajových“ postav Písma. Součástí knihy jsou i vlastní autorovy výklady některých míst Písma, zejména Apokalypsy. Nejde v nich o aktuálnímu stavu biblistiky odpovídající vědecké výklady, spíše o nesmírně zajímavou metodu poctivého čtení detailů, odhalujících překvapivé souvislosti. Mimořádně zajímavé jsou i autorovy vlastní překlady biblických textů. Nechtějí konkurovat osvědčeným, vědecky vypracovaným překladům, ale ukazují, jak pozornost k jazyku, detailní a láskyplná práce s ním umožní doslova zevnitř objevit i pro osobní život čtenáře nové souvislosti. Za brilantní pokládám např. popis práce na překladu Janova prologu. V knize tedy nejde primárně o rozšíření našich vědomostí o Bibli, vůbec už ne o uvedení do jejího studia. Je to umělecký text o vášnivém zaujetí knihou, která formuje naši tradici a může neobyčejně silně ovlivnit i naše životy. Měli by ji tedy číst ti, kdo Bibli znají, aby oživili lásku k ní a znovu objevili, jak napínavé je její studium, měli by ji ale číst i všichni, kdo milují knihy a těší je zabývat se jazykem. Je to totiž text o vášnivé lásce k jazyku a literatuře. A měli bychom ji číst právě dnes, kdy se ukazuje, jak ohrožený je svět a že zodpovědná péče o to, jak mluvíme, myslíme, píšeme, interpretujeme čtené a slyšené je nesmírně důležitá. Brandstaetter ukazuje, že žít textem neznamená žít mimo svět, ale snažit se se mu porozumět. A v důsledku jej milovat. Protože ono vyznání lásky Bibli, v úvodu a závěru vyjádřené i autorovými básnickými hymny, je zároveň pevným vyjádřením víry v lásku, která je silnější než jakékoli zlo. Nesmírným kladem předloženého textu je i skvělý překlad Terezie Eisnerové, výstižný, jazykově bohatý, poučený a krásný. Petr Beneš
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.