Běsi, co mě sužují

Román, jehož jedinou hrdinkou a základní zápletkou bude psychoanalýza. Dětství v Bruselu. Škola, kde jsem otupělý nudou pozoroval oknem, jak prší. Víkendy v Ostende se stínem Jamese Ensora na dosah ruky. Babička byla šílená. Charcotovská hysterička. Strejda tíhl spíš k lehké psychopatii. A táta byl ochotný odjet kamkoliv: do Argentiny, do Ameriky… Kamkoliv, jen když to bylo někde daleko… Vezmem kramle, říkal… Celé té podivné skupince se moc dobře nevedlo. O něčem svědčí už jen to, že náš rodinný lékař byl psychiatr… Takže se ze mě nutně stal napřed neurotik a potom, o dost později, psychoanalytik… Mezitím, v čase svěžího a radostného dospívání, jsem se pokusil odjet mezi Tupamaros v Uruguayi. Skončil jsem pod stanem v horách poblíž Briançonu… Nakonec, abych si to vyřídil s ubíhajícím časem a zvítězil nad svými obsedantními zábranami, jsem se přinutil, po vlastní psychoanalýze a díky ní, ke psaní. Psát všemu navzdory. Román? No ano, román, chcete-li… Ale román, jehož hrdinkou i základní zápletkou pak bude psychoanalýza.