Atomy věčnosti

O krátkých filmech bylo ještě na počátku třicátých let 20. století zvykem psát, že jsou vycpávkami filmového programu, jepicemi, které na plátně přistanou a zase zmizí, aniž by si je diváci zapamatovali, kukaččími vejci parazitujícími na filmovém průmyslu. Kniha Atomy věčnosti. Český krátký film 30. až 50. let se zaměřuje na období, v němž se hanlivý postoj státu i filmového průmyslu ke krátkým filmům začal radikálně proměňovat. Snímky cestopisné, o přírodě, o domácích památkách, ukazující, jak správně přebalit kojence, z čeho získat vitamin C či jak se vyrábí papír, burcující k národní uvědomělosti v době válečného ohrožení, nabádající k šetření elektřinou i k práci v dolech – filmy, k nimž je velmi snadné přistupovat jen jako k úsměvným kuriozitám ukazujícím často přežité představy. Lucie Česálková zde na základě výzkumu vztahů mezi institucemi (zejména státem) a médii dokládá, že za všemi těmito projekty stojí vyjednávání filmařů s ministerskými úředníky, s dobovými autoritami průmyslu, zdravotnictví, zemědělství, sociální politiky, s pedagogy či vědci, a ukazuje je jako významné prostředky komunikace dobové občanské a sociální politiky, politiky práce, politiky vědy a vědění, a podobně. Krátké filmy jsou zde tedy nahlíženy jako prostředky mediální kultivace / disciplinace diváků institucemi, a to ve smyslu jejich vztahu k poznání, k práci a k uvědomělému občanství. Sledován je také jejich potenciál kultivovat vkus (filmovým experimentem) a to, že byly chápány jako přípravka nastupujících tvůrců celovečerní hrané tvorby.