Když jsem zkoumal dílo profesora Rudolfa Dvořáka, tak jsem byl příjemně překvapen jeho přednáškou na téma života a myšlení jednoho z největších arabských básníků al-Maariho, který se stal proslulý nejen díky své poezií, vegetariánství, humanitě, celibátu ale i svým názorům kritizujícím některé aspekty islámu a arabské společnosti. V době života al-Maarriho bylo od něj vcelku odvážné veřejně vůbec islám zpochybňovat, protože šlo již o dobu, kdy nabrala velké společenské síly muslimská ortodoxie, které jakékoliv zpochybnění islámu a toho, co označuje za islámské, trestá smrtí. Al-Maarri byl celkově pesimistický a silně racionalistický. Uvádím zde několik jeho zachovaných básni pro ilustraci: „Všichni se mýlí – muslimové, židé, křesťané a zoroastriáni. Lidstvo provází dvě celosvětové sekty: jedna, inteligentní lidé bez náboženství, a druhá, náboženští lidé bez intelektu.“ „Nedomnívejte se, že výroky proroků jsou pravdivé; to všechno jsou výmysly. Lidé žili pohodlně, dokud (proroci) nepřišli a nezkazili život. Posvátné knihy jsou jen takovým souborem smyšlených historek, jaké mohly být sepsány v jakémkoli věku, a skutečně byly sepsány.“ Postava al-Maarriho je kontroverzní i dnes, například syrský arabský nacionalistický režim si jej velmi cenil pro jeho arabský původ a vydal s ním například poštovní známku či financoval a udržoval v jeho rodišti knihovnu s jeho rukopisy a pořádal festivaly na jeho památku a byly mu dokonce postaveny sochy. Ovšem naopak část syrských povstalců jej nenávidí a v roce 2013 na dobytém území bojovníci islamistické skupiny al-Nusra zničili jeho sochu jako symbol kritiky islámu. Tento životopis je dalším z životopisu zajímavých postav arabského a muslimského světa, které chci vydávat a pevně doufám, že do budoucna se mi podaří vydat i zachovalé básnické dílo al-Maarriho v češtině. Doufám, že i vás čtenáře tento životopis a historické souvislosti v něm obsažené obohatí v poznávání problematiky arabsko-muslimského světa a nejen jeho. Epitaf jenž si sám navrhl na hrob al-Maarri: „Toto (život) je zločin mého otce proti mně, kterého jsem se sám proti žádnému (člověku) nedopustil.“
DVACKADOBRA
Byl nádherný, starší a tajemný.
Věděla jsem, že máme problém, hned jak se naše oči setkaly.
Seznámili jsme se v kavárně můj první den v práci.
Usmál se, já uvnitř roztála... pak ochutnal moji kávu a vyhodil
ji.
Znovu, další den a další.
Tu kávu fakt nesnášel, a přesto se vracel.
Znala jsem jeho hru.
Říkal, že káva ode mě je smrt v hrnku.
Já jemu zas, že je dar ženám od Boha.
A nelhala jsem.
Pak jsme na sebe narazili mimo kavárnu – a tehdy to začalo být
zajímavé.
Už to nebyl uhlazený gentleman s dokonalými způsoby.
Pan Garcia ukázal svou temnější stránku, jeho touhy byly dravé a
nezkrotné.
Zažehl ve mně oheň.
Nemohli jsme si pomoct a bezhlavě se do sebe zamilovali.
Bylo to opojné.
Ale jeho démoni jsou temní, stejně jako ti moji.
Nevím, jestli to zvládneme, a vím, že mám jen dvě možnosti.
Odejít teď a zachránit se.
Nebo zůstat a doufat, že nás zachrání láska.
Volím druhou možnost.