Ve své kritické eseji AI umění. Strojové vize a pokřivené sny (2020) zkoumá Joanna Zylinska možnosti i limity strojové kreativity v současném umění. S humorem, ironií a filosofickou erudicí propojuje oblasti umění, médií a technologií a zpochybňuje zažité binarity mezi člověkem a strojem, inteligencí a programem, estetikou a etikou. Publikace není technofobní ani nekriticky technofilní - nabízí komplexní pohled na fenomén umělé inteligence jako kulturní i politické události. Autorka se ptá, jaký smysl má umění ve věku algoritmů, kdo je jeho adresátem a co se skrývá za módním označením "AI art". Text oscilující mezi manifestem, výzkumnou zprávou a spekulativní esejí je cenným příspěvkem k mezioborové diskusi na pomezí filosofie, mediální teorie a vizuální kultury. Překlad z angličtiny Ivan Adamovič. Grafika Kateřina Šuterová.
Vlasy ženy klečící u náhrobku vlají ve větru, oči upírá na zem, ústa má pootevřená v tiché modlitbě. Ale vosk, který jí kape ze studených modrých rtů, ukazuje, že už je příliš pozdě na to ji zachránit... br br Ve svůj první den po návratu k dentonské policii po těžkém traumatu pátrá detektiv Josie Quinnová po pohřešované ženě Krystal Duncanové, matce jednoho z pěti dětí, které zahynuly před dvěma lety při tragické nehodě školního autobusu. Jen o několik hodin později Josie najde Krystalino tělo vedle hrobu její dcery. br Krystal a další rodiče zemřelých dětí se scházeli v podpůrné skupině. Jakmile se Josie a její tým začnou jednotlivými truchlícími zabývat, zjistí, že každý z nich skrývá nějaké tajemství – ale čí tajemství stojí za vraždu? br Když je poblíž místa autobusové nehody nalezeno tělo další mladé matky, případ nabere děsivý spád. Členové podpůrné skupiny mizí jeden po druhém a Josie musí využít každou vteřinu, aby zachránila životy rodičů, kteří již vytrpěli dost…