Psi přinášejí do našich životů spoustu radosti, ale jejich
chování občas dokáže ztrpčovat život nám i našemu okolí - vyjíždění
po cizích psech, skákání na lidi, hrabání v záhonech, štěkání na
cokoli, co se objeví za plotem, loupeže v kuchyni – to vše může být
skutečnou zatěžkávací zkouškou i pro jinak harmonický vztah mezi
člověkem a psem.
Ale s tím vším vám pomůže management.
Základem této metody je prevence, tedy předcházení vzniku samotného
problémového chování. Juliana DeWillemsová nabízí praktické a
snadno proveditelné způsoby, které přímo snižují výskyt
frustrujícího a nežádoucího chování pomocí promyšleného využívání
prostředí kolem vás. Ve své knize vysvětluje, jak se psi učí, proč
se často chovají tak, jak se chovají, a jak můžeme omezit chování,
které si nepřejeme, nebo mu rovnou předejít.
Každá kapitola je zasvěcena jednomu druhu problémů, s nimiž se
majitelé psů běžně potýkaj, jako jsou:
- agresivita vůči jiným psům
- skákání na lidi
- štěkání
- tahání za vodítko
- vybíhání ze dveří
- vybírání odpadků z koše
- slídění po kuchyňské lince
- a řada dalších...
Management může majiteli psa okamžitě ulevit od problémového
chování a umožnit další postup k jeho odstranění. Vyjma toho může
včasné zavedení managementu předejít tomu, aby se u psa vytvořily
vzorce chování, které budou vyžadovat nápravu pomocí složitějších
tréninkových metod.
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.