Debut mladé tatarské spisovatelky je napsán ve stylu klasických
ruských románů, ve kterých se podrobně zkoumá úděl člověka na
pozadí velkých dějinných událostí. Děj se odehrává v Sovětském
svazu v období let 1930-1946 a začíná v zimě roku 1930 v zapadlé
tatarské vesničce, ve které žije obyčejným životem, tak jak žila
její matka, babička i prababička, třicetiletá tatarská žena
Zulejka. Její svět tvoří její hrubiánský muž a starost o
hospodářství, jiný život nezná, a tak ho považuje za dobrý, zvykla
si na něj. Proto když dochází k rozkulačení a její muž Murtaza je
při potyčce s rudým komisařem zastřelen a ona s dalšími kulaky
poslána na Sibiř, stýská se jí po minulém těžkém, ale srozumitelném
životě.
Při strastiplné cestě vlakem a říční lodí do sibiřské tajgy poznává
Zulejka nové lidi a nový svět. V právě vybudovaném pracovním táboře
a v krutých podmínkách se jí narodí syn Jusuf, jehož otcem je
zastřelený Murtaza. Syn ji drží při životě a pomáhá přežít drsné
podmínky gulagu. Pracovní tábor se každým rokem rozrůstá a jeho
obyvatelé - rolníci, kulaci, deklasovaná inteligence, kriminálníci,
muslimové i křesťané, Rusové, Tataři, Němci a Čuvaši - musí v drsné
sibiřské přírodě každý den obhajovat své právo na život. Román
končí v roce 1946, kdy se šestnáctiletý syn Zulejky z tábora
pokouší utéct.
Zulejka otevírá oči je vyprávění o přežití v kruté době, které
plynule přechází ve vyprávění o probouzení hlavní hrdinky a
poznávání sebe sama.
Román se stal literární událostí v Rusku i v zahraničí a byl
přeložen nebo se překládá do čtyřiadvaceti jazyků.
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.